V magických mýtech nacházíme pravzorce lidského chování, odpovědi na základní otázky týkající se smyslu života, zrcadlo lidské duše. Jejich uvědomováním vytváříme neviditelné pouto s minulostí, oživujeme tradice, abychom pochopili, jakou úlohu na světě máme. Praha je jako slovanské centrum předurčena k propojení racionálního myšlení s intuicí a citem, ke sbližování vědeckého a uměleckého pohledu na svět, jež je nadějí na globální duchovní přesah lidstva. Praha je symbolickým srdcem Evropy, centrem lásky a porozumění pro příští věk.

Praha vděčí za svůj výjimečný ráz mimo jiné také tomu, že byla po staletí městem několika národů. Problematické, ale funkční a hlavně inspirativní soužití Čechů, Němců a Židů ukončila dramaticky až druhá světová válka. Ztráta tohoto mnohapolárního světa ubrala Praze část jejích tajemných zákoutí, i jejího evropského kontextu. Zanechala však naštěstí po sobě obrovské literární dědictví představované především pověstmi a mýty.

Židovské pověsti mívají často obranný ráz, který pramenil z věčně nezakotveného postavení Židů. Kontrast bohatství (jako důsledku celoevropského duchovního propojení Židů) a strachu z násilí, bídy, nemocí a častých pogromů - je spojujícím motivem těchto pověstí. Není tedy divu, že jejich téma se soustřeďovalo především na obhajobu domovského práva a unikátního vzdělání a náboženství Židů. Ruku v ruce s tím se objevoval prvek morálního apelu na lidský charakter.

Vstupujeme do podivuhodného, bizarního, marného, drsného i krásného světa, uprostřed něhož, za branami židovského ghetta (pozdějšího Josefova) žil uzavřený, mocný i pronásledovaný národ. Národ, který nacházel v dávných dobách bezpečné útočiště pouze ve svém světě víry a mystické kabaly. Pověsti z Josefova přežily věky, tak jako bájné poklady.