Fotbalista a disident? Naprosto netradiční spojení se stalo leitmotivem života Jakuba Rumla ze slavné rodiny. Fotbal mu byl láskou, odpor ke komunistům nutností.

„Fotbal nám učaroval a v totalitním temnu taky nabízel možnost se vyřvat. Schválně jsme stávali hned vedle domácího kotle. Kromě sprosťáren se odtamtud ozývalo třeba i: Sudí je Husák, Husák je Brežněv, Brežněv je Grečko, Grečko je válka a válka je vůůůl…“

„Fotbal jsem měl rád odmala a hned, jak jsme se v mých šesti letech přestěhovali do Vršovic, začali jsme s tátou a bratrem Honzou chodit do Edenu na Slavii. Já jsem chtěl spíš chytat, Honza pak začal pískat žáky jako mladý rozhodčí. Tak jsem skončil vedle na škvárovém hřišti v bráně a už od dorostu jsem zároveň trénoval děti.“

„Asi nejvíc jsem se spřátelil s Ivo Viktorem, který ve svých šestatřiceti letech pomalu končil kariéru. V celém mém trenérském životě mne vlastně stále doprovázel, ať už jsem pak působil v Lokomotivě, na Vyšehradě, u reprezentace Prahy a po revoluci i ve Spartě Praha.“

„Když jsem netrénoval, věnoval jsem se roznášení různých tiskovin po Praze, hlavně informace o Chartě 77 a činnosti VONSu. Někde jsem si dal kafe, jinde jsem materiály jenom hodil do schránky, vždycky podle bezpečnostní situace, protože mnohé adresy už byly sledované: buď kamerami, nebo rovnou příslušníky StB. Ale mně to vlastně bylo šuma fuk, přestal jsem se bát a upínal se k vědomí, že dělám něco smysluplného.“