V 1. století př. n. l. se začínají v severní Indii objevovat nové texty, které zásadním způsobem přepisují zavedenou buddhistickou tradici. Literárním skvostem mezi těmito tzv. mahájánovými spisy je Vimalakírtiho sútra (konec 1. stol. n. l.), jejíž ústředním tématem je dodnes převratná myšlenka neduality vnímání.

Zatímco v Indii se tento zdramatizovaný výklad nauky netěšil širší oblibě, jeho úspěch ve východní Asii byl dechberoucí. Důvodem této popularity, která ale nikdy nepřerostla v kult, může být fakt, že zatímco většina buddhistických spisů je přímočarým dialogem Buddhy s některým z jeho žáků, Vimalakírtiho sútra se vyznačuje zápletkou a propracovaným dějem, jehož hlavním protagonistou není putující asketa Šákjamuni, ale laický stoupenec mahájány ponořený do světa plného nedokonalostí. Jednou z těchto nedokonalostí je „nemoc“, kterou na sebe Vimalakírti v samém začátku sútry bere a od níž se následně odvíjí celá filozofická diskuze. Ta svou bohatou představivostí a propojením různých světů bortí zavedené představy svých aktérů o čase, prostoru a o tom, co lze, či nelze vyjádřit jazykem.

Překlady Vimalakírtiho sútry do západních jazyků až donedávna vycházely výhradně z čínských a tibetských interpretací sútry, naproti tomu český překlad je převodem nově objeveného (1999) sanskrtského rukopisu. Ke kořenovému textu je pak přidán výběr z komentářů slavného překladatele do čínštiny Kumáradžívy a jeho dvou spolupracovníků, který tvoří druhou část knihy. Samotný text je doplněn poznámkami, předmluvou a doslovem překladatele.