Román Pavly Horákové nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i ve zmatené době, a přitom přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912, tedy v době, kdy sláva pyšné císařské metropole vrcholila. V roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc. Přitom zjišťuje, jak pevně provázané jsou dějiny českých zemí a Rakouska, objevuje skutečnosti, o nichž se u nás příliš nemluví, či dokonce mluvit nesluší, do toho řeší svůj milostný život, a jakoby mimoděk přichází na to, kým vlastně je – a kým by chtěla být – ona sama.