V letech první světové války se objevila myšlenka, která oprášila starou technologii zápalných či výbušných lodí a člunů, jež byly v minulých století vypouštěny proti kotvištím nepřítele, přehradám blokujícím přístup k přístavům nebo říčním cestám. Konstruktéři v několika zemích si uvědomili, že spalovací motor jim dává možnosti, o jakých si mohli nechat jejich předci jenom zdát. Malý rychlý člun vybavený silnou výbušnou hlavicí dokázal poškodit či dokonce potopit i velkou válečnou loď. Jeho výroba přitom nepotřebovala větší množství stavebních normohodin a nespolykala nijak značné finanční prostředky. Relativně levná a snadno vyrobitelná zbraň však měla jiná úskalí. Vzhledem k nevelkým rozměrům ji bylo nutné skrytě dopravit co nejblíže místa útoku, protože na dlouhé plavby po rozbouřeném moři nebyla konstruována. Zvláště riskantní byla sama akce, k navedení na cíl se používalo několik systémů, většinou však alespoň v první fázi bylo třeba manuální navedení. Pilot musel ve vysoké rychlosti zaměřit cíl a potom své plavidlo opustit, což bylo samo o sobě velice nebezpečné. K tomu se přičítala hrozba střelby z napadené lodi nebo obrany přístavu, rovněž silná exploze mohla pilota ve vodě smrtelně zranit. Přesto se explozivní čluny začaly vyrábět a především v letech druhé světové války získaly proslulost a vzbuzovaly obavy mezi námořníky bránícími válečné základny. To byl ostatně významný sekundární efekt nasazení jak výbušných člunů, tak miniponorek. Protivník totiž musel k obraně před těmito levnými prostředky nasadit zpravidla mnohem větší a nesrovnatelně nákladnější síly. Jen sama existence miniaturních námořních zbraní a možnost jejich náhlého úderu tedy pomáhala odčerpávat lidské i ekonomické zdroje nepřítele, který by jinak mohl strážní lodě, mužstvo i patrolující letouny nasadit jinde…

Doprodej starších titulů vydaných před rokem 2015.