V současnosti přišlo do módy poutnictví.

Zdá se, že mnozí lidé touží po dlouhodobějším putování. Jak si ale tuto touhu

vyložit? Po čem ve skutečnosti touží ti,

kdo si berou na pár dní volno, aby mohli

být v přírodě?

Je to jednak touha vystoupit z běžného

života. Vyskočit z každodenního kolotoče

a na chvilku se věnovat něčemu zcela odlišnému, jen tak si jít a nemuset odvádět

výkon.

Dalším důvodem oné touhy je návrat

k prostému životu. Na túru si nemůžeme

zabalit do batohu mnoho věcí. Musíme se

vědomě omezit, aby zavazadlo nebylo příliš těžké. A pojednou nám dojde, jak málo

toho k životu potřebujeme.

Toužíme také zakusit přírodu. Putujeme

jí a vnímáme její kouzlo. Za chůze se kocháme krásou krajiny. Ale také zakoušíme

vedro, když slunce pálí, jindy zase prudký

liják a silný vítr, které nám putování stěžují. Přibližujeme se přírodě a uvědomujeme si, že jsme její součástí. Příroda

neposuzuje, dovoluje nám být, jací jsme.

Na poutnické cestě se setkáváme se sebou samými. Směřujeme k osvobození

od každodenních starostí a problémů.

A navíc jsme v té době „offline“, jsme

nedostupní, zato jsme plně přítomni

v daném okamžiku. Jak tak jdeme, uvědomujeme si sebe samé, setkáváme se

se sebou, přicházíme k sobě.