Polská poezie měla a má silný sklon k reflexivitě, tak jak to dokládají C. Miłosz či Z. Herbert, nejvýznamnější představitelé této tradice v novodobé polské poezii. Do řečiště této tradice vstoupil svou poémou Oleandr (původně vyšla ve Varšavě v roce 2010) i současný polský básník Marcin Kurek.

Jeho poéma, psaná silně prozaizovaným veršem, má blízko k asociativnímu pásmu, v němž plyne proud vzpomínek bez přerušení, aby vypovídal o jedinečném lidském osudu. Polské i italské reálie básník loví z paměti, aby v nich odhaloval skutečnost na cestě do „země tužeb a klamu“, jak si ji dávno vysnil citovaný prokletý básník G. Nerval. Stálé prolínání snových představ se skutečností, stejně jako setkávání živých a mrtvých i jisté předznamenání lidského konce symbolizované jedovatým oleandrem, vytváří emotivně strhující pásmo o touze člověka proniknout pevninou vzpomínek, „abys viděl, co leží na dně, bez konce …“.

Bylo-li setkání s Posledními básněmi C. Miłosze (Triáda 2011) pro českého čtenáře velmi silným zážitkem, mohla by i poéma Marcina Kureka, ve velmi citlivém překladu Jaroslava Šubrta, přispět k hlubšímu poznání současné polské poezie, jež měla u nás vždy své obdivovatele.