Monografie velmi podrobně analyzuje přelomové

období v moderních dějinách Kosova. V průběhu let

1958-1969 se v několika etapách zásadně změnil

dosavadní přístup jugoslávského autoritativního

režimu ke správě Kosova. Titova oligarchie postupně

zcela zrovnoprávnila zdejší většinové albánské

obyvatelstvo a správu autonomní oblasti předala

komunistickým funkcionářům albánského původu.

Cílem této politiky bylo výrazně zrychlit ekonomický

rozvoj Kosova a pobídnout zdejší Albánce, aby přijali

Jugoslávii za svoji vlast. Přehlíželo se přitom, že tyto

změny se dějí na úkor kosovských Srbů, kteří byli

stále více vystaveni projevům diskriminace ze strany

většinového etnika. Za přechodný jev se považoval i

náhlý vzrůst albánského nacionalismu. Výsledky

nového kursu se však ukázaly jako problematické.

Kosovští Albánci pouze částečně přijali modernizační

podněty. Jejich velká většina se i nadále odmítala s

Jugoslávií identifikovat. Monografie se zabývá nejen

politickým vývojem a mezietnickými vztahy v

regionu, ale obsáhle se věnuje i ekonomickému a

sociálnímu vývoji Kosova ve sledovaném období.

Opírá se o příslušnou, nijak početnou, sekundární

literaturu a memoárovou produkci. Vychází

především z rozsáhlé, doposud neprobádané archivní

dokumentace uložené v bělehradských archivech.