Maxim Gorkij, vlastně Alexej Maximovič Peškov (1868-1936), slavný hlavně v carských dobách, kdy si už vysloužil titul světového autora, povídkáře, romanopisce a hlavně dramatika, jímž bylo fascinováno Rusko i svět, politického vězně, exilového autora, který žil v Severní Americe a na Capri, kde založil školu sociálních demokratů a přednášel zde kurz ruské literatury jako bohohledač a bohostrůjce, jenž se vrátil, aby podpořil válečné úsilí Ruského impéria, poté zase podpořil obě revoluce roku 1917 a nakonec tu druhou jako socialista kritizoval, spíše však její důsledky a krajnosti, potom se zase uchýlil do zahraničí, což někteří nazývali léčením tuberkulózy, jiní zase politickou manifestací a pak slavnostní návrat a navenek ostudné cesty po SSSR, jež tak kritizoval Alexandr Solženicyn v Souostroví GULAG. Sovětský Gorkij, ještě zjednodušeně vykládaný, zastřel celostní pohled na tohoto světového autora, takže ho v 90. letech 20. století i v Rusku četl jen málokdo a kladně o něm v podstatě nepsali. To se dnes změnilo, otázka je, zdali mu to vždy prospělo. Ale přece jen po době potápění Gorkého přichází doba jeho vynořování z hlubin, jakož i celé jeho epochy.

Pro nás jako Čechy může být důležité, že to byl oblíbenec T. G. Masaryka, který se s ním osobně stýkal a pokládal ho, jak nejednou napsal, snad nejvýrazněji v německém spise Rusko a Evropa, jako o velkém autorovi a ještě větší literární naději 20. století.

Nová antologie z díla Maxima Gorkého „pro 21. století“ je pestrou směsicí, jež ukazuje Gorkého jako autora mnohostranného talentu: povídkáře sociální orientace, bystrého pozorovatele cizích prostředí, novoromantického, secesního lyrika, mistra rytmizované prózy, drsného realistu i budovatele kronikové stavby, o jejíž přelomovosti už byla řeč, autora pokusu o epochální román a současně publicistu a korespondenta. Texty jsou z pochopitelných důvodů spíše stručné komplety nebo menší ukázky děl větších rozměrů.