Román Vojtěcha Němce nás doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města-těla – na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu – vybombardovanou krajinu obydlenou troskami. Spolu s vypravěčem se nejistě dotýkáme prapodivných novotvarů, a mů­žeme se ptát: Budou držet nebo se proboří a prolnou do jiné podoby? Vyrostly Němcovy všežravé bytosti z pahýlů vnějšího světa, nebo máme tu čest s endemity světa vnitřního, bezedně nevědomého? Či jsme jen zbloudili, zapletli se do hrátek s jazykem? Ztratili jsme se snad sami v sobě, šplháme po točitých stezkách svých mozkových závitů, nebo se prohledávající stal prohledávaným, analyzující analyzandem či snad převráceně? Ať je to jakkoli, vrhněme se do toho nebojácně, neboť jiná možnost není.