Nataša, pícníci a jiné eseje přináší vybrané texty o politice a společnosti z let 1972–1985, na nichž lze sledovat Škvoreckého angažmá proti módně levicovým socialistickým názorům v kanadsko-americkém veřejném prostoru, ve vysoké politice i v každodenním životě. Vedle toho píše autor o svém rozhodnutí zůstat po roce 1969 natrvalo v Kanadě a nevracet se do konsolidujícího se husákovského Československa, o rozvíjející se samizdatové (strojopisné) kultuře mezi nonkonformními českými spisovateli, o totožnosti nacistické a komunistické ideologie nebo o českých a slovenských emigrantech, kteří se na Západě deklarovali zprvu jako političtí exulanti, ale po obdržení asylu si s Československou socialistickou republikou právně „upravili vztah“, což mimo jiné znamenalo zavázat se k tomu, že na Západě nebudou podnikat nic proti „zájmům ČSSR“. „Pícníci“ v titulu knihy znamenají Škvoreckého počeštěné označení levicově orientovaných politiků, novinářů nebo umělců („peacemakers“), kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech vystupovali jednostranně za odzbrojení západních velmocí, tedy proti vlastním demokratickým režimům, de facto ve prospěch komunistických zemí, zejména tehdejšího Sovětského svazu.