Námořnímu kapitánovi Václavu Bourovi se lodě staly osudem. Knížka „Na mořích jsou cesty tvé...“ ho natolik ovlivnila, že šel za tímto skoro nesplnitelným cílem. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Děčíně, obor vodní dopravy. Po maturitě nastoupil jako plavčík na starou REPUBLIKU, provozovanou Československou námořní plavbou. Po roční praxi se dostal na Vysokou námořní školu v Oděse. Celý život věnoval moři, které se mu stalo životní láskou.

Náhle se loď opět rozhoupala. Oceán prudce dýchal, ztěžoval práci lodních jeřábů. Nestávalo se mi často, abych plul z bouřky do bouřky, ale teď, v průběhu čtyř hodin, vítr zmohutněl ze tří na devět ballů Beaufortovy stupnice, moře se zpěnilo, vítr zasvištěl a loď se začala vzpínat jako nezkrotný hřebec, snažící se shodit svého jezdce. V té době už byly nákladové prostory vodotěsně uzavřené, lodní jeřáby upevněné a zabezpečené.

Poetické líčení moře se snoubí s poutavým líčením přístavů a zemí, které kapitán Václav Boura s československými loděmi navštívil. Čtyři desítky let – od studií na Vysoké škole námořní v Oděse po odchod do důchodu – strávil na moři. Třebaže vzpomínky na cizokrajné země byly napsány v době jeho aktivního působení, jsou stále živé, plné zajímavostí, jednotlivé prožitky vtáhnou čtenáře do děje. Autor nepopisuje pouze daný stav země v době, kdy ji navštívil, nahlíží i do její historie. Kromě práce a problémů na lodi a v přístavu líčí také některé námořní zvyky, např. rovníkový křest, a nezapomíná ani na děti námořníků, které se s matkami účastní plavby a i díky kapitánu Bourovi si z ní odnášejí velké zážitky. Své vzpomínky pojal s humorným nadhledem. Ze všeho ale čiší láska k moři a lodím, na nichž strávil svůj život.