Studie se pokouší nastínit koncepci slova a řeči ve struktuře prozaických textů Věry Linhartové. Předmětem

zkoumání jsou zde autorčiny česky psané texty vydané v letech 1964–1968, tj. texty ze souborů Prostor

k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), Přestořeč (1966), Dům daleko (1968)

a samostatná próza Rozprava o zdviži (1965). Tyto texty se výrazně orientují ke slovu a k řeči: ke slovu

jakožto k prostředku i překážce komunikace; k řeči coby k prostoru k sebeuvědomění. Autorka studie zde

představuje hlavní rysy poetiky Věry Linhartové – noeticko-filozofickou a ontologicko-existenciální dimenzi

slova; dále ukazuje, jak oba aspekty podmiňují vnitrotextovou reflexi konstruování literárních promluv a jak

noetický princip ovlivňuje jazykové i kontextové proměny v autorčině uměleckém ztvárňování textů. Poukazuje

rovněž na to, že způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové pouhým samoúčelným

odrazem noetického (a ontologického) principu, ale následně směřuje také k cílům komunikačním. Studie si

klade za cíl zodpovědět otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože

je z poetiky těchto textů zjevné, že se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je

každý autorčin prozaický text charakterizován jiným významotvorným principem.