Svět umí být pěkně drsným místem pro ty, co se vymykají jeho řádu. Nerozhodný tulák Dargos, vypočítavá pěvkyně Myrjana a namyšlený čarodějův učeň Keredok – to jsou jen někteří z těch, které osud sehnal do bezejmenné krčmy na pomezí, kde lišky dávají dobrou noc. Ale to, co začíná jako nevinná letní pohádka na sluncem zalitých stráních, končí v kruté zimě uprostřed nehostinného a legendami opředeného Vlčího hvozdu, odkud se lidé nevracejí.

Letopisy Vukogvazdské družiny jsou dokonce i v rámci pestré palety fantasy žánru velmi specifickým dílem. Jeho základní charakter vyplývá už z toho, že u kořenů předložených příběhů stojí známá hra na hrdiny Dračí doupě. Přiznám se, že jsem byl na výsledek velmi zvědavý, přesto jsem si ale převod herních zápletek v plnohodnotnou knihu neuměl dost dobře představit. Případné obavy jsou však zcela liché, výsledek příjemně překvapí. Ačkoliv jsou kořeny Letopisů, tkvící v herním systému Dračího doupěte, na podobě knihy patrné (po mém soudu především v úvodním a závěrečném příběhu, nejzřetelněji stojících na vzorci putování za úkolem), přesto tato skutečnost nepůsobí přes míru rušivě. Asi největší daň v tomto ohledu platí příběh první, kdy je zcela evidentní, že společenství poutníků vzniklo z nutnosti. Na druhou stranu tento faktor umožnil pracovat s charaktery postav, jejich počáteční vzájemnou nedůvěrou, nevraživostí i vlastními sobeckými zájmy. A přitom poté, co projdou závěrečnou katarzí, působí jejich proměna v semknutou skupinu věrohodně. Josef Šrámek (redaktor)