Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci získal Jonathan Littell r. 2006 Velkou cenu Francouzské akademie a prestižní Goncourtovu cenu.

Ukázka z textu

Mravenci pochodovali podél zdi zahrady, pak podél obrubníku až za auta a motocykly zaparkované před Kommandantur; poté pokračovali rovně, dlouhým, přerušovaným zástupem až za budovu správy tábora. Krok za krokem jsme je sledovali a obdivovali jejich neúnavné odhodlání. Když jsme došli až k Politische Abteilung, Klaus se na mě nervózně podíval: "Promiňte, Herr Sturmbannführer, ale tatínek nechce, abych chodil dál než sem." - "Tak tu na mě počkej, já ti to pak povím." Za budovou politického oddělení se vypínalo mohutné krematorium, bývalý muniční bunkr zasypaný zeminou, který až na komín matně připomínal plochý kurgan. Mravenci pokračovali k té tmavé mase, šplhali po svahu, proplétali se trávou; pak zabočili a sestupovali po betonové zdi tam, kde se mezi kopce hlíny zařezával vstup do bunkru. Ještě kousek jsem je sledoval a zjistil, že pootevřenými dveřmi proudí do krematoria. Rozhlédl jsem se kolem sebe: kromě jednoho strážného, který mě zvědavě pozoroval, a zástupu vězňů, kteří opodál, tam, kde se měl tábor do budoucna rozšiřovat, tlačili kolečka, tu nikdo nebyl. Přistoupil jsem ke dveřím zasazeným mezi dva oknům podobné otvory; uvnitř bylo naprosté ticho a tma. Mravenci přelézali práh. Obrátil jsem se a vrátil se ke Klausovi. "Chodí tamhle," ukázal jsem neurčitě. "Našli něco k jídlu."