Vědecká díla žijí potud, pokud se dál aktuálně promýšlejí. Vědecké dílo Karla Bühlera (1879 – 1963) v psychologii a jazykovědě za promýšlení stojí, byť jej postihl krutý osud. Tento lékař, psychiatr a experimentální psycholog, zkoumal nejvyšší formy duševní činnosti člověka, myšlení, vůli, rozhodování. Při tom hraje ústřední roli jazyk: právě jazykem si člověk zprostředkovává rozumění světu, ve kterém žije, dává tomu, co vnímá, smysl, a podle smyslu řídí své jednání.

Zkoumáním lidské řeči vznikla jeho osobitá teorie jazyka. Ta je vzorem nadoborovosti (skutečný průnik oborů jednoho světa), uchopení (nejen) jazykového znaku (vydělení z celku skrze vnímán a rozumění) a vědeckého zvládnutí technických prostředků (práce s experimenty). Bühlerova teorie jazyka je z dnešního pohledu relevantní pro fysiologii, psychologii, lingvistiku, sémiologii, pedagogiku i filosofii.

Ve 30. letech 20. stol. K. Bühler úzce spolupracoval s Pražským lingvistickým kroužkem. Současný PLK Bühlerovu teorii jazyka rozpracovává na úrovni nynějšího stavu lingvistiky i sémiologie. Naše kniha je sedmý díl obnovené tradiční prvorepublikové edice Travaux PLK (TCLP n.s. 7).

Sborník dvaceti statí v němčině, francouzštině a angličtině.