Bilančně průřezová básnická kniha Epika srdce Ludmily Kroužilové má zvláštní poslání, byť její název poněkud klamavě naznačuje, že půjde o verše výslovně výpravného, v současném básnictví menšinového literárního druhu (verše autorčiny čtvrté vydané sbírky však lyričnosti nikterak nepostrádají): Mohla by do čtenářského povědomí navrátit básnířku, jež vlny české poezie počechrala ke konci šedesátých let pozoruhodným, myšlenkově vyzrálým debutem Žíznivý archanděl (1968), avšak několik let nato ji osud zavál do Bulharska, a tím mladá autorka do jisté míry ztratila bezprostřední kontakt se svým domácím publikem. Později ještě vydala sbírky Řeky tekou dál (1998) a Sůl v ranách (2004). Že se sama cítí být duchovně ukotvena ve dvou domovinách, čímž jsou její osobní poetické reflexe specificky podvojné, dvouvrstevné, naznačila v charakteristice své prostřední básnické knihy z roku 1998: „V mé sbírce se nikde nemluví o Bulharsku, ale Bulharsko je v ní přítomno. Viděli jste někdy, jak se vyšívají hedvábné košile? Hedvábí je tak hladké, má tak homogenní strukturu, že se vyšívat nedá. Proto, chceme-li s ním pracovat, na ně nejprve musíme nastehovat kanavu – a na ni vyšíváme. Potom kanavu nit po niti odstraníme – a máme vyšitou hedvábnou košili. Bulharsko je kanavou mnoha mých veršů, a ty proto plným právem patří i jemu.“

Doslovem Litanie, balady a chorály tepotů krve a duše (Několik slov na okraj básnického návratu Ludmily Kroužilové) autorčinu právě vydávanou čtvrtou sbírku doprovodil Marcel Černý.