Život většiny obyčejných Neapolců ovlivňuje „systém“ čili camorra a oni často musejí

volit mezi přikázáním Božím a pravidly diktovanými lokálními božstvy zločinu, moci a

mamonu.

Andrej Longo se životu Neapole a jejích obyvatel věnuje ve své tvorbě soustavně. Třebaže od

prvního vydání povídkové sbírky Deset uběhlo bezmála dvacet let, situace běžných Neapolců,

zejména těch méně majetných, se rozhodně nezlepšila.

V deseti povídkách nazvaných podle jednotlivých přikázání Božího Desatera jsou někdy na

ploše hodin, jindy dní a jen výjimečně celých let technikou intimního pohledu zobrazeny jak

těžkosti lidí, kteří se snaží vzdorovat vábení všudypřítomného mafiánského „systému“,

nehřešit a jednat správně, tak i problémy těch, kteří se s tímto systémem, jenž město ovládá,

zapletou, podlehnou mu a začnou uctívat jeho bohy. Přítomnost camorry je často jen

naznačená, ale odráží se ve způsobu a pokřivenosti uvažování i jednání jednotlivých postav.

Autor v mistrné zkratce a prostřednictvím autentických promluv a svižných dialogů rozkládá

zavedené představy o životě pod Vesuvem – například ty o posvátnosti rodinných vazeb a

„kmenové“ soudržnosti –, zároveň však ukazuje, že i z prohnilého podloží vyrůstají lidé

schopní hrdinně odolávat vnějšímu tlaku, aby neztratili sami sebe. Třebaže někdy za to platí

cenu nejvyšší.