Kritika současné české hrané filmové tvorby se za poslední dekádu proměnila v neutichající echo vznášející se nad tuzemskou audiovizuální krajinou. Tak nějak jsme si zvykli, že většina českých filmů nestojí, diplomaticky řečeno, za moc.

Že veskrze opatrná mašinka tuzemské produkce vymezila jasné přihrádky a předvídatelně dodává a) bezkrevný, většinou komediálně laděný vztahový mainstream z neexistující současnosti či nedávné minulosti (Vejdělek, Poledňáková a nově si svůj segment ve středním proudu vykolíkovává Miloslav Šmídmajer s komediemi cílícími na teenagery – na podzim Celebrity s.r.o.), b) polo-bulvár (Kmotr, Kameňák, Magnusek…) a c) „zlatý, ale už ne neotřesitelný standard“ (Hřebejk, Svěrák). Občas se problesknou d) artoví (Václav) či rádo- byartoví solitéři (Sláma) a e) plošně přinejmenším rozpačité debuty (s výjimkami jako Prušinovský či Švehlík). Vrcholem tvůrčí odvahy se zdá být seriózní a nepředsudečný příklon k žánrům. Nastavené škatulky mimochodem víceméně trefně potvrzuje i letmý pohled do distribučního plánu podzim/zima.

Není proto divu, že kvarteto formálně nečekaně vyspělých či alespoň sebevědomých a hledajících, jakkoliv ne nutně nacházejících, debutů (Schmitke, David, Cesta do Říma a Prach ), jež se během jara a léta objevilo na českých festivalech, vzbudilo pozornost. Pozornost do velké míry řízenou dramaturgickou volbou organizátorů karlovarské přehlídky zařadit větší počet debutů do soutěžních sekcí, a pozornost, jež se v typicky krátkozrakém a lenivém poměřování s ideálem už navždy unikající minulosti proměnila v ohlašování nové nové vlny.