Příběh, o nějž tu běží, příběh rozchodu mileneckého páru, je vlastně banální. Zvláštní je však jeho uchopení: prostřednictvím monologů protagonistů, protichůdných replik, nečekaných dějů, absurdit, snů a fantazií, ať už v reálném čase či častěji v kondicionálu, tedy „potenciálně budoucím“ čase – výsledkem je černý humor, groteska či velká mystifikace. Vážnější rovina románu vypovídá o tom, co v každém z nás bují od narození, jistá špína, nezdravost, která buď vyvře na povrch či nikoliv. Pesimismus ale nepřevládá, převládá tragikomika... Kupodivu v popředí nestojí milenecký pár, ale expotenciální tchán a tchyně. Na jednání postav je demonstrována chorobnost, zvrácenost či nelogičnost v mezilidských vztazích, lidská malost. Jauffretovo minidrama říká: každá rodina je bláznivá. Bláznem je tak trochu každý, hrdinové knihy, autor – a s prominutím i čtenář. Pokud čtenář na tohle tvrzení přistoupí a nebude mu proti srsti, bude pro něj četba Blázince mimořádným požitkem.