Tato kniha má značnou historickou hodnotu. Většina z těch, kdo za druhé světové války sloužili na japonských ponorkách, buď nepřežila, nebo o svých zkušenostech nenapsala. Toto je kniha o velmi odvážném muži, který neochvějně sloužil své zemi, i když nesouhlasil, a často velmi hlasitě, s tím, jak Japonci ponorky používali. Zendži Orita je velmi hrdý na to, co během války dělal, a součástí toho bylo i zabíjení Spojenců.

Kniha začíná japonským plánováním útoku na Pearl Harbor. V té době, a také v době vlastního útoku, byl Orita výkonným důstojníkem na ponorce I-15. Autor popisuje, jak se jeho ponorka na útoku podílela, včetně nasazení trpasličích ponorek, které měly vniknout do přístavu, a pak se vrátit k mateřským ponorkám, jako byla I-15, jež na ně čekaly. Podrobně líčí také útoky ponorek na Santa Barbaru a pobřeží Oregonu.

Z knihy se dozvíte, jaké to bylo sloužit jako kapitán na japonské ponorce. Jak Oritu překládali z lodě na loď, jak se vyrovnával se ztrátami přátel a kolegů, jak jednal s nadřízenými. V průběhu války měl pocit, že nepoužívají zbylé ponorky účelně.

Poslední čtvrtina knihy pojednává o tokko neboli sebevražedných misích. Na řadě Oritových bojových plaveb, kterým velel, se použila sebevražedná torpéda kaiten. Autor tyto akce podrobně popisuje včetně jmen těch, kdo dobrovolně zahynuli.

Na konci války převeleli Oritu domů, kde působil jako ponorkový instruktor. Protože učil blízko Hirošimy, byl svědkem výbuchu jaderné pumy. Věděl, že válka už nebude trvat dlouho. Na závěr popisuje kapitulaci Japonska a krátce i svůj život po válce.